Kapitola 6. - Za každou nocí číhá ráno
„Chci jen vodu, Pottere! Nemám náladu na to, aby kolem mě skákal usmrkanec, který má IQ děravého kotlíku a neustále se mne ptal, zda něco nepotřebuji! Ne, jistěže ne! A už vypadněte. A pokud možno mne ničím nevyrušujte. Ne, dýchat také nesmíte. Co si to ke mne vůbec... Vy spratku! Jako by nestačilo, že vás tady musím trpět. Albus se zbláznil. Dočista a definitivně zbláznil. Kde vlastně je? A proč mi pro Merlina...“ zbytek věty profesor strhaně zamumlal do měkkého polštáře. Usnul. Místností se rozlehlo ticho. Harry vydechl. Posledních několik hodin Snape rozhodně urážkami a výčitkami na nebelvírův účet nešetřil. V jeho slovech však chyběla veškerá nenávist a zlost, na kterou byl Harry zvyklý. Měl pocit, že za tím však bylo něco jiného. Něco jako ujištění. Že to bude zase jako dřív. Nenávidím tě. Nenávidíš mě? Nevěděl.
Byl sobotní podvečer a Harry si byl zcela jistý, že mu za těch několik hodin po ředitelově odchodu zešedla nejméně třetina vlasů. Byl unavený, frustrovaný a nejvíce ze všeho neměl nejmenší ponětí, jak zacházet se Snapem v tomto stavu. Celý den se snažil být co nejvíce nápomocný a zároveň svou přítomností mistra lektvarů co nejméně obtěžovat. Nezdálo se však, že by mohl splnit obojí zároveň. Snapeův stav se rychle zlepšoval. Rány se po fénixových slzách hojili až neuvěřitelně rychle a profesor nabýval síly. Už dokázal sníst polévku a za den vypít několik sklenic vody. Přes den požíval několik lektvarů, převážně na bolest. Naštěstí zde o ně nebyla nouze. Vypadalo to, že profesorovy zásoby tohoto typu lektvarů jsou více než rozsáhlé. Harry také často zatoužil po lektvaru. Na hluboký spánek. Potřeboval však být vzhůru, kdyby ho profesor potřeboval, a tak si nechal pokaždé od Dobbyho přinést jen sendvič a sklenici dýňového džusu.
I přesto, že se profesorovy rány hojily poměrně rychle, nebyl stále schopný většího pohybu nebo námahy, ač se to obstojně snažil skrýt. Harry viděl Snapeovy ruce třást se pokaždé, když se natáhl pro vodu, viděl ho zatínat zuby bolestí, když se otáčel na druhý bok. Viděl, že profesor ještě zdaleka není v pořádku, i když se jeho fyzický stav rapidně lepší. Přes den mistr lektvarů několikrát usnul přímo uprostřed pichlavého monologu směřovaného k Harrymu. Fénixovy slzy zřejmě nevyléčí vše.
oooOOOooo
Nebelvír měl spoustu času podrobněji si prohlédnout část Snapeových komnat. Nebyly nijak zvlášť rozlehlé, ale i tak působily prostorným dojmem. V obývacím pokoji byl krb, dvě pohodlná hnědá křesla a sedačka ve stejném stylu. Knihy. Obrovská spousta knih. Většina z nich byla pečlivě zařazena v policích, pár jich leželo na nízkém stolku u křesel. Harryho překvapilo, že knihy se netýkaly pouze lektvarů, ale také mnoha dalších oblastí vědění, jako obrany proti černé magii, péče o kouzelnické tvory, astronomie a dokonce také několika cizojazyčných slovníků. Nejvíce ho však překvapila sbírka anglických, francouzských i amerických, převážně mudlovských románů, o kterých se kdysi učil, když ještě chodil s Dudleym na základní školu. Snape byl rozhodně sečtělý člověk, o tom Harry nepochyboval ani před tím, než měl možnost spatřit police plné odborných i neodborných textů.
Hned za obývacím pokojem se nacházela menší kuchyňka, která nebelvíra také zaujala. Byla jednoduše navržená ale i tak skýtala spoustu možností k přípravě jídla. Harry doteď nepředpokládal, že by si Snape někdy vařil sám, ale když se nad tím hlouběji zamyslel, uvědomil si, že se profesor moc často na jídlech ve velké síni neobjevuje. Za celou dobu, co byl v jeho komnatách, také nenarazil na žádného domácího skřítka kromě Dobbyho, kterého ale sám zavolal. Nakonec by nebylo tak překvapující, že Snape ovládá i kulinářské umění. Přece jen, byl to mistr lektvarů. Harry si představil precizně nakrájené zeleniny pečlivě uložené na talíři vedle tenkých, na milimetr přesně uříznutých plátků masa, a nemohl se ubránit krátkému úsměvu.
V soukromých komnatách Severuse Snapea se už moc dalších místností nenacházelo. Harry věděl o koupelně a toaletě, do které se dalo dostat i skrze ložnici, ve které právě profesor spal. Zjistil také, že se hned vedle ložnice nachází nenápadný malý pokoj s jednolůžkovou postelí, skříní a malým stolkem. Byl však úplně prázdný a jediné, co Harry v pokoji našel bylo pár pergamenů a brků položených na stole. Usoudil, že se jedná o pokoj pro hosty, který pravděpodobně má ve svých komnatách každý člen učitelského sboru v Bradavicích. Poslední místnost, kterou Harry navštívil, když bloumal po profesorově domovu, byla laboratoř. Nebylo to místo, kde by se chtěl zdržovat déle, zčásti protože věděl, že by to mistr lektvarů neocenil, ale i přesto ho zaujalo mnoho zvláštních a neznámých ingrediencí, které při výuce ještě neviděl. Obdivně si prohlédl několik flakónků úhledně srovnaných ve skříňce. Pouze několik z nich bylo pojmenovaných – lektvar štěstí, lektvar tekuté krásy, mnoholičný lektvar a vlkodlačí lektvar. Zbytek byl označen pouze čísly, které Harrymu nic neříkaly. Často si od profesora vyslechl mnoho nadávek ohledně své neschopnosti při hodinách lektvarů, ale to neznamenalo, že mladý nebelvír nedokázal docenit toto umění.
Harry narazil na poslední dveře, které však nebyly pootevřené, jako ty ostatní, ale zajištěné silným kouzlem, a tak dále nepátral. Asi Snapeova pracovna. V obývacím pokoji se usadil do křesla. Nejdříve přemýšlel o tom, že si půjčí některou z knih na policích, ale na ramena mu padala únava, a tak dal přednost odpočinku a pozorování plamínků v krbu. Až na občasné zapraskání dřeva bylo ticho. Tak takhle žije Snape? Celá ta léta? Nemohl si pomoci, ale zevnitř ho z toho pocitu svírala úzkost. Připadal si jako trosečník na nepatrném ostrově, který je odsouzen všechna svá léta prožít sám, nepovšimnut, ve středu oceánu. S každodenní monotónností života, minutu za minutou stahován okovy k úplnému dnu moře, jen aby se těsně před utopením zase mohl vynořit, strádat žízní, zešílet hladem a drtit krystalky písku mezi zuby. To ticho bylo ohlušující. A tak byl Harry rád, když zaslechl z ložnice slabé šelestění pokrývek a těžké pomalé kroky.
oooOOOooo
„Pane?“ Harry opatrně pootevřel dveře od Snapeova pokoje.
„Pottere. Vy jste ještě tady?“ zavrčel Snape. Nebezpečně balancoval na nohách, snažil se dopnout si manžetové knoflíčky na košili a pomalu mířil ke koupelně.
„Ano, profesore. Ředitel Brumbál na tom trval,“ Harry si připadal nepatřičně a neměl ponětí, jak by se měl chovat. Celá tahle situace byla tak neobvyklá, že kdyby mu někdo ještě před pár dny vyprávěl, co se bude dít, připadalo by mu to jako nepovedený vtip vystřižený z nějaké tragikomedie.
„Já... můžu vám nějak pomoct?“
„Starejte se o sebe a zmizte, Pottere, nejsem nesvéprávný, ani neschopný. A rozhodně nebudu trpět přítomnost někoho tak ignorantského, jako jste vy, v mých komnatách. Laskavě se přestaňte tvářit jako byste snědl larvu šťavelky, otočte své neschopné tělo o sto osmdesát stupňů a odejděte z mé ložnice,“ procedil Snape vytočeně a jal se pokračovat ve své původní cestě. Z hlasu mistra lektvarů sršela nenávist. Harry se nedokázal pohnout a ani nic vyslovit. Poprvé za dlouhou dobu ho nenapadala žádná drzá poznámka, kterou by mohl odseknout.
„Jste hluchý nebo tak nedozírně tupý, že vám vše dochází až o minutu později? Vypadněte!“ tentokrát už Snape téměř zakřičel, až to s Harrym škublo. Na krátkou chvíli se nebelvírovi vybavila vzpomínka na strýčka Vernona. Tentokrát měl Harry pocit, že pokud se znovu s mistrem lektvarů pokusí komunikovat, skončí mrtvý, rozmetaný na malé kousíčky po celé místnosti. Tak se otočil a odešel.
Když profesor trávil čas v koupelně, Harry přivolal potřebné lektvary a opatrně je v tichosti naskládal na noční stolek vedle lůžka ředitele Zmijozelu. Hned jak nechal od Dobbyho přinést sklenici vody, teplý vývar a malou porci masa s mačkanými brambory, odešel z ložnice a znovu usedl do křesla, které bylo přisunuto blíže k ohni.
Harry v sobě nedokázal utišit pocit zvláštního neklidu a částečného strachu, které v něm vyvolala Snapeova poslední reakce. Byl zvyklý na běžné nadávky a ponižování při hodinách lektvarů, ale měl dojem, jakoby toto bylo něco o dost odlišného. Znepokojeně zjistil, že tohle chování ho opravdu zraňovalo. Odmítal o tom více přemýšlet a raději se přesvědčoval o tom, že za všechno může pouze profesorova únava a bolesti, i když si tím nebyl tak úplně jistý. Nechal svou hlavu poklesnout na příjemně měkkou opěrku, vydechl úlevou a nechal se ukolébat okolním tichem do spánku.
oooOOOooo
Ráno přišlo pomalu, lehce se otíralo o tělo, nepozorovaně proklouzlo pokoji, obalovalo nábytek a probouzelo smysly. Do obývacího pokoje pronikaly paprsky světla z nedalekého začarovaného okna, které se nacházelo v kuchyni. Poskytovalo krásný výhled na školní pozemky poblíž zapovězeného lesa. Dokonce bylo možné odsud spatřit i Hagridovu boudu a část famfrpálového hřiště. Harry si nejdříve vůbec neuvědomoval, kde se nachází. Cítil se poměrně šťastný a dostatečně vyspaný. To trvalo přesně do následujícího momentu, kdy se mu znovu začaly vybavovat předchozí události. Harry zaskuhral a převalil se v křesle na druhý bok. V duchu se uklidňoval, že už zbýval jen dnešek. Slíbil přece Brumbálovi, že se o profesora postará, i když silně pochyboval, že to vůbec mistr lektvarů potřebuje. Zažil toho s ředitelem více než průměrný bradavický student, snažil se vždy splnit jeho předpoklady a co nejlépe pomoci v boji proti Voldemortovi. Ale Merlin ví, že pokud mu za něco bude ředitel Bradavic dlužný, bude to tohle. Harry si přikývl a pomalu vstal. Kde vůbec Brumbál je a proč k čertu musel vyřešit tuhle situaci zrovna takhle? Jakoby snad nevěděl, že si se Snapem půjdou po krku, jen co se profesor trochu zotaví.
Harry neustále musel přemýšlet nad tím, jaké budou Voldemortovy další kroky. Sám doteď nevěděl, jestli Snape přišel do Bradavic v takovém stavu proto, že byl odhalen, nebo z jiného důvodu, který by mohl natolik rozzuřit Voldemorta. Jak je možné, že najednou nebyl schopný vybavit si setkání smrtijedů skrze své spojení s Temným pánem? Matně si vzpomínal, že před tím, než se probudil, vydal se do kuchyně a našel Snapea, měl zvláštní noční můru. Nedokázal si však rozpomenout, o čem byla. Z úvah ho vyrušilo prudké otevření dveří ložnice. Harry se obrnil před dalšími nadávkami, ale žádné nepřišly. Mistr lektvarů ho pouze zpražil zdrcujícím pohledem a zmizel ve dveřích, které byly předtím zamčené.
Den ubíhal pomalu a Harry se po předchozích zkušenostech neodvažoval sahat na kteroukoliv z knih. Pomalu z toho všeho začínal šílet. Byl tady zavřený už druhým dnem a neměl nejmenší ponětí, co by měl dělat. Nakonec vzal dřevěnou stoličku od malého stolku v kuchyňce a přisunul si ji k začarovanému oknu. Pozoroval kouř doutnající z komínu Hagridovy boudy a sledoval, jak se na vzdáleném famfrpálovém hřišti občas mihne nějaký člověk na koštěti, zatímco poslouchal zvuky zavírajících se šuplíků a odkládaných kalamářů linoucí se z vedlejší místnosti. Právě teď nejvíce postrádal své přátele. Hermiona mu byla vždycky oporou, i přesto, že se občas Harry cítil jako pod drobnohledem. Nic jí neuniklo. Kdyby na něj ale nikdy nedohlížela, neměl by zdaleka tolik vědomostí, které potřeboval. Mohl s ní mluvit o čemkoliv a ona ho dokázala vždy vyslechnout a poradit mu. To stejné se sice nedalo říct o Ronovi, protože zrzek často reagoval přehnaně a nechápavě, ale dokázal Harryho vždy rozesmát. Stál za ním, ať se dělo cokoliv. Mohl s ním počítat, i když se na něj všichni ostatní dívali skrz prsty. Tihle dva byli to nejdražší, co Harry měl. Povzdechl si a přemýšlel, co právě dělají. Musel se pousmát nad představou Miony nutící Rona k tomu, aby dokončil všechny úlohy na další vyučovací týden. V tu chvíli si uvědomil, že kvůli „záležitostem s Brumbálem“ nestihne vypracovat esej na pondělní dvouhodinovku lektvarů. Skvělé. Prostě Skvělé.
oooOOOooo
Harry o Snapeovi nevěděl téměř celé dopoledne i odpoledne. Tedy až na chvíli, kdy ředitel Zmijozelu vyšel z pracovny, aby si vypil svůj denní příděl lektvarů. Už vypadal mnohem lépe. Jeho zpočátku nejistá chůze nabyla obvyklé elegance a ráznosti. Harryho zatvrzele ignoroval. Jeho ledově klidnou masku pouze občas zvlnil závan nelibosti.
Umanutej bastard, pomyslel si Harry. Mohl by být aspoň trochu vděčnej. Místo toho se na mě tváří, jako bych byl osina v zadku a kdovíjak ho zatěžoval. Přitom tady hodiny sedím a chodím po špičkách, abych ho náhodou nerušil. Přece jen se asi tak moc nezměnil. Ale nahlas neřekl nic.
Čím rychleji se blížil večer, tím více dumal Harry nad tím, kdy Brumbál přijde a kdy se on bude moci vrátit na svou kolej. S přibývajícími hodinami se otázka „Kdy?“ začala měnit na otázku „Jestli?“. Asi kolem deváté zahučel letax a Harry s nadějí vzhlédl. Místo očekávaného ředitele však krb vyplivl pouze malý lístek, na kterém stálo: „Prosím Tě ještě o dnešní večer a noc v těchto komnatách, Harry. Děkuji, A.B.“
To je fakt hloupý vtip, zaúpěl nebelvír v duchu. Když vzhlédl, spatřil Snapea stojícího v šeru místnosti. Profesor z jeho výrazu očividně četl jako z knihy, protože hned poté se otočil na podpatku, zamířil do ložnice a rázně za sebou zabouchl dveře. Harry si povzdechl. Ale co, je to jen noc. Snape bude spát a já ostatně taky. Nebude to tak zlé.
Nemohl se mýlit více.
OooOOOooo
Ze spánku ho kolem páté ráno vytrhl tichý výkřik a za ním hned další, o něco tlumenější. Venku byla stále tma. Harry byl hned na nohách. Netrvalo mu dlouho, než se zorientoval. Malátně vtrhl do Snapeovy ložnice a rozsvítil na hůlce tlumené světlo. Profesorovo tělo se zmítalo a z úst mu unikaly tiché mučivé steny. Další bolest? Nebelvír zběžně prohlédl mistra lektvarů, ale nikde neviděl stopy po ranách ani krvi. V tom případě noční můra? Harry ztlumil světlo vycházející z hůlky na minimum a poklekl k posteli.
„Profesore? Profesore Snape, probuďte se,“ promluvil na muže před sebou, ale nezdálo se, že by to mělo nějaký účinek. Opatrně natáhl ruku a krátce zatřásl lektvaristovým ramenem. „Pane profesore, vzbuďte se, je to jen sen!“
Starší muž se prudce napřímil a strhl Harryho ruku nešetrně stranou, až se nebelvír bolestivě zajíkl. Chvíli trvalo než zaostřil a když spatřil nebelvírův obličej, vybouchnul.
„Pottere, vy idiote! Copak jste tak dementní, že nechápete, když vám říkám, abyste mi nelezl do ložnice?! Okamžitě se zpakujte a vypadněte odtud, rozumíte? Vyřiďte Brumbálovi, ať tu vaši skvělou pomoc raději využije jinde. Že jste budižkničemu neznamená, že vás bude strkat do mých komnat na hlídání. Už vás tady nechci vidět!“ Harry se nemohl pohnout, nemohl mluvit. Najednou nevěděl, jak má ovládat své nohy ani ruce. Vteřina pro něj byla věčností. Svět se mu rozplýval před očima do všech stran jako šedočerné fleky, závratně splývající v jedno nekonečné moře vlnících se barev. Nedokázal myslet. Ale Snape neskončil. Když viděl, že se nebelvír nepohnul ani o centimetr, ještě více ho to popudilo.
„Vypadněte! Hned. To znamená teď, právě nyní, potřebujete ještě další synonyma? Jste jako váš imbecilní otec, také nechápal význam některých slov, hlavně těch, o kterých musel byť nepatrně přemýšlet. Ale jste Potter, co čekat. Vy musíte mít vždy vše naservírované na zlatém podnose, že ano? Asi vás to překvapí, ale ostatní lidé musí tvrdě dřít, aby vůbec někdy něco dostali nazpět z toho, co jim ten mizerný svět vzal. Pochybuji, že byste na to vůbec kdy myslel. Až jednou budou všichni vaši přátelé mrtví, třeba si na to vzpomenete, protože přesně to bude ten důvod, proč zlatý zachránce kouzelnického světa selže! Všichni pochcípají jako svině na porážce, stejně jako kdysi vaši rodiče...“
„Dost...“ Harry se sípavě nadechl
„...a to jen proto, že jste je nechal a sobecky myslel jen na sebe,...“
„Dost.“
„...všichni umřou vaší vinou!“
„DOST!“ vytáhl hůlku a zamířil na Snapea. Všechno uvnitř něj hořelo spalujícím vztekem a nedozírnou silou magie. Seslal uspávací kouzlo. Když odcházel z pokoje, ničil vše, co mu přišlo do cesty. Hněv ho zahalil do neprodyšného plátna a vedl jeho kroky tam, kde Harry tušil nejcennější z lektvarových přísad. Jeden nádech ho dělil od toho, aby z celého okolí udělal hromádku popela. Jeden nádech. A Harryho v tu chvíli napadla zhola šílená myšlenka. Popadl ze skříňky mnoholičný lektvar, vrátil se do profesorovy ložnice, vytrhl bezvládně ležícímu muži malý chomáček vlasů a s třísknutím dveří opustil komnaty mistra lektvarů.
_______________________________________
Dnes něco poněkud těžšího na "strávení". Nicméně vše má svůj důvod.
Lucem
Komentáře
Přehled komentářů
Dosť sme sa načakali na pokračovanie,
ale boli sme ocenení touto kapitolou za čakanie.
Majster elixírov nie je vo svojej koži,
ale evidentne ho to podľa rečí vôbec nemrzí.
Až i Spasiteľ stratil svoj pokojný postoj,
omráčil jedovatú Zmiju a ničil všetko navôkol.
Čo ale plánuje do budúcna?
Na špeha sa asi chce premeniť,
možno aj Zlo v jeho sídle navštíviť...
...
(Vai, 11. 2. 2016 22:00)Ty jo už to čtu potřetí celé, snad ted už to bude pokračovat,takto to snad nezůstane ukončené na dlouho to by bylo mučení :/... ale i tak dík pěkné pokračování a to navázání, koukám :) ted jen co bude s tím lektvarem, jak se ta malá potvora pomstí:d jupííí, už chi pokráčko... snad brzy ahoj
...sa dobre vytočil,Harry.
(grid, 11. 2. 2016 19:52)Skvelá kapča. Mám zato, že Severus je jednoducho rodený nasierač. A to ho milujem.
====
(weras, 11. 2. 2016 9:34)Přiznávám,že jsem marně přemýšlela,ke které povídce toto pokračování patří.Nakonec jsem si ji musela přečíst celou,abych si připomněla. Taky jsem si všimla,že tato kapitola přišla na den přesně po dvou letech od první.Ale to už je jedno,teď budu doufat,že povídku přece jen dopíšeš.Taky se mi zdá,že se trošičku změnil styl tvého psaní.Jinak kapitola byla trochu drsná,ale známe Severuse,ten to snad ani jinak neumí.Harryho pořádně naštval a já jsem teď hodně zvědavá,co chce provést s tím mnoholičným lektvarem.Doufám,že navážeš opět na týdenní přidávání. Bylo by to úžasné.Velký dík za kapitolu i za to,že ses vrátila!!!!
...
(Profesor, 9. 2. 2016 23:31)Uf, tohle je mi vývoj. Ale vzhledem k jejich vztahům docela pochopitelný.
:)
(lia, 9. 2. 2016 22:46)krása těším se na další. Doufám že nebudeme muset čekat tak dlouho :) musela jsem si celou povídku přečíst ještě jedno, aby mi navazovala
Úžasný ;)
(Gypori, 9. 2. 2016 20:40)To je naprosto skvělá povídka. Přečetla jsem ji jedním dechem a moc se těším na další kapitolu :D jsem strašně zvědavá, co Harry zase vyvede, snad to nezbabrá ještě víc než už to je... ;))
Dosť
(Mononoke, 12. 2. 2016 22:03)