Kapitola 4. - Sám
„Severusi,“ pokynul stroze vypadajícímu muži stojícímu pár kroků od světlého zdobeného stolu.
„Albusi...?“ vyslovil mistr lektvarů s beztvarou lhostejností ve tváři. Ve vzduchu plula nevyslovená otázka.
„Potřebuji s tebou mluvit, Severusi. Posaď se, prosím,“ ukázal na pohodlnou židli a sám se usadil zpět ke svému stolu. Před ředitelem Zmijozelu se s tichým lupnutím objevil malý šálek horkého černého anglického čaje. V jemných spirálkách z něj stoupala pára připomínající mihotavé poklidné vlnky vody. Severus automaticky objal šálek štíhlými prsty, přiložil jeho okraj k ústům, nasál hořkou vůni a pomalu nechal sklouznout horkou tekutinu po jazyku. Nepřestal upírat pohled na starého muže před sebou.
„Meruňkové sušenky?“
„Ne, děkuji,“ odvětil Severus stroze, avšak beze známky obvyklé otrávenosti.
„Slyšel jsem, že jsi druhým ročníkům dal pěknou lekci s květy kopřivky,“ pousmál se starší muž. „Některé věci se u tebe v průběhu let nemění, že?“
Severus neodpověděl. Mlčel. Cítíl se divně. Něco bylo špatně. Albusův neupřímný úsměv. Strhané, unavené oči. Napětí jeho těla. Zcela nepatrný třes vrásčitých rukou. Ticho, neklidné, váhavé. Všechno to na něj křičelo. A poprvé za velmi dlouhou dobu ve svém životě cítil Severus strach, jak se pomalu a vtíravě usazuje v jeho těle.
„O co jde, Albusi?“
Ředitel těžce vydechl a sklopil zrak. Nebyl na to připravený. A dobře věděl, že Severus také není. Musel mu to však říct. Přišel čas, ať už se ho snažil oddálit jak chtěl. Pevně pohlédl řediteli Zmijozelu do očí. Neodvracel pohled, i přesto, že věděl, co uvidí.
„Je něco, co jsem ti neřekl, Severusi. Něco, co bude postupem času velmi rozhodující v nadcházejících bitvách. Týká se to Harryho,“ odmlčel se a ztěžka se nadechl.
„Pokračuj.“
„Jak víš, Voldemort vytvořil řadu viteálů. Mnoho se mi jich podařilo již najít a zničit. Bohužel mnohé jsou však stále mimo můj dosah. Pátral jsem velmi dlouhou dobu, abych zjistil alespoň podobu či umístění zbývajících viteálů. Neustále jsem při tom narážel na jisté... spojitosti, avšak nebyl jsem si zcela jistý, co znamenají. Až poslední z několika průzkumů mi dal odpověď.“
„Proč mi to říkáš, Albusi? Co to má společného s panem Potterem?“
„...Harry je Voldemortův poslední viteál. Severusi... odpusť.“
Poslední slova mistr lektvarů již neslyšel. Nadechnout se najednou stálo děsivé úsilí. Severus ani nevěděl, zda to chtěl udělat. Před očima měl temno. Matně si uvědomoval střepy šálku způsobující ostrou bolest v jeho ruce. Neviděl. Neslyšel. Bylo to, jako by kráčel a zničeho nic se propadl do nicoty. Temné, svírající. Nemohl mluvit. Nemohl křičet. Po několika minutách, které se mu zdály jako tisíce let, otevřel oči. Seděl na židli, z ruky nekonečně pomalu padaly kapky krve a mísily se s rozlitým horkým čajem. Cítil lehký dotek na tváři a rameni.
„Severusi...“ Otočil se za hlasem. Spatřil ustarané bledě modré oči. Lítost. Vina. Strach. To vše v nich viděl. Byly bytostně známé, ale přesto tak cizí. Albus věděl... a přesto mu tohle udělal.
„...chlapče...“ Severus smetl poslední střepy ze stolu a vstal. Vytáhl hůlku, očistil si rány na ruce, zastavil krvácení, upravil si košili a usušil kalhoty polité černým čajem. Přivolal strohý černý hábit, navlékl ho na sebe, dopnul knoflíčky až ke krku. Na chvíli se zastavil. Znovu pohlédl na staršího muže.
„Volá mne,“ nemusel říkat více. Znamení spalovalo jeho paži.
„Nechoď, prosím. Severusi, takhle přece nemůžeš...“
„Ale ano, Albusi. Mohu.“
Odešel hned, nečekal na odpověď.
---oooOOOooo---
Vše bylo najednou ponuré. Když vyšel z krbu a přes mlhu bolesti spatřil své pokoje, odkráčel přímo do kuchyně, vytáhl ohnivou whisky a napil se přímo z lahve. Neměl čas zdržovat se naléváním do sklenice. Temný pán ho volal. Když uznal, že už vypil dost, uložil whisky zpět. Na chvíli pomyslel, jaké by to asi bylo, roztříštit vší silou lahev o zem. Rázně vykročil zpět do obývacího pokoje. Neměl čas se zdržovat. Přivolal svůj smrtijedský plášť a přehodil ho přes sebe. Oheň v krbu nechal hořet. Alespoň něco zůstalo stejné. Seslal na sebe matoucí kouzlo, vyšel ze svých komnat a vydal se přes spletité tajné chodby k bočnímu východu hradu.
Když dorazil na pozemky, pomalu se stmívalo. Cítil se prázdně. Cítil se, jako by z něj někdo vyrval kus masa a nechal ho pomalu a bolestivě krvácet s dírou v těle. Nejhorší na tom bylo, že důvod, kvůli kterému tomu tak bylo, by nikdy nevyslovil nahlas. Na Potterovic klukovi mu záleželo. Více než na komukoliv jiném. Hlídal ho. Chránil. Pro Lily. Jako by byl jeho vlastní syn. Ubližoval mu a ubližoval mu velmi. Byl si toho vědom. Role smrtijeda mu však nedávala na vybranou. A Albus to věděl.
Tiše kráčel směrem k nenápadnému malému vykotlanému pařezu schovanému ve vysoké trávě. Poklekl, odstranil ochranná kouzla a vytáhl zpod ztrouchnivělého dřeva matnou smrtijedskou masku. Pár metrů za ním se ozvalo tiché zašustění. Prudce se otočil s hůlkou neprodleně nachystanou v dlani a maskou za zády. Stále ho krylo matoucí kouzlo, a tak pro průměrné kouzelníky vypadal jen jako nicneříkající mlhovitý obrys, který šlo lehce přehlédnout. Ředitel však nebyl průměrný kouzelník. Severus se napřímil, sklonil hůlku, zasunul ji do rukávu a stanul čelem ke staršímu muži. Znamení nesnesitelně pálilo, i přesto tuhle bolest necítil. Přehlušila ji jiná.
„Severusi... nechoď. Pomohu ti.“
Mistr lektvarů mlčel, ani se nehnul. Temnou masku položenou v ruce bezvládně svěšené podél těla.
„Už se tam nemusíš vracet. Nikdy. Smíš zůstat zde, v bezpečí Bradavic. Severusi... prosím,“ Albus vykročil dopředu a téměř překonal vzdálenost, která je dělila. Téměř. Ředitel Zmijozelu udělal krok vzad, strnule si nasadil masku. Severus cítil úlevu. Maska se neptá, nevyčítá, skrývá vše kromě očí.
„Musím jít, Albusi,“ otočil se a vykročil k hranicím rozsáhlého bradavického pozemku.
„Severusi, zůstaň... Bude to v pořádku. Já vím, že ti na Harrym velmi... záleželo...“
„Nemluv o něm, jako by byl mrtvý!“ hlas mistra lektvarů temně prořízl vzduch až sebou ředitel trhl. Severus bez mrknutí překonal vzdálenost mezi nimi a temnými, divokými zorničkami propaloval staršího muže. Vztek mu protékal celým tělem.
„Ale on bude, Severusi.“
Každý máme určitou hranici. A pokud se za ni dostaneme, často následky nelze vrátit zpět. Mistrovi lektvarů se zatemnilo před očima. Avšak ne dostatečně na to, aby si jeho zaťatá pěst nenašla tvář ředitele Bradavic. Úder padl s dostatečnou přesností, rychlostí a silou na to, aby polámal několik kostí. Severus cítil povědomé křupnutí pod klouby a viděl jak se Albus s bolestným výrazem ve tváři kácí k zemi. Ozvalo se tlumené žuchnutí, když tělo dopadlo do trávy. Ředitel si jednou rukou držel ránu pod okem a druhou šmátral po hůlce, aby si ulevil od bolesti a alespoň částečně zhojil rány. Na to však Severus nečekal. Otočil se a smrtelně unavený se po překročení hranic pozemků s tichým lupnutím přemístil na setkání.
---oooOOOooo---
Vešel do sídla Temného pána. Bylo temné a chladné. Chodby a sály byly vydlážděny mramorem a budovu podpíraly široké bytelné zdobené sloupy. Mezi nimi se občas tyčily sochy vypracované do detailu. Mistrovská díla. Temný pán si na to potrpěl. Severus překročil práh salonku a vydal se k vysokým dveřím vedoucím do sálu, kde se konaly téměř všechny schůze. Přiložil ruku na hladké dřevo a to se vzápětí pohnulo. Vstoupil dovnitř. Všichni již seděli na svých místech. Šel s půlhodinovým zpožděním. Dveře za ním se zaklaply. Pán zla pozvedl obočí a upřel své temně rudé zorničky na Severuse. Mistr lektvarů se hluboce uklonil a čekal, dokud ho pán nevyzve, aby se posadil. Nic se však nedělo.
„Můj Severusi, kdepak jsi byl?“ syčivý hlas se ozval přímo nad ním. Zabránil pokušení vzhlédnout a pouze sklonil hlavu ještě níže. Neměl vysvětlení.
„Pracoval jsem s velmi výbušným lektvarem, který byl právě v nejnestabilnější fázi vaření, můj pane. Přijměte prosím mou omluvu za zpoždění. Již se to nestane.“
„Copak tě neučili můj drahý Severusi, že je slušné se dívat druhémů do očí, když s ním mluvíš?“ vyslovil naoko překvapeně Voldemort a za ním se ozvalo pár posměšných uchechtnutí. Severus pochopil, že se může opět narovnat, a proto tak hned učinil.
„Nuže. Ukážeš mi tedy, co tak důležitého tě zdrželo od naší schůzky?“ zeptal se nyní se s naprostou vážností a tichou výhružností Temný pán mrazivě. Ale ve skutečnosti se neptal. Pán zla se nikdy neptal. A Severus to věděl. Až příliš pozdě si však uvědomil, že na to není připraven. Obrnil alespoň tu jedinou myšlenku, na které ještě záleželo a propadl se do spalující, bodavé bolesti, když Voldemort násilím vnikl do jeho mysli.
______________________________________________
Po delší době zase nová kapitolka. Omlouvám se všem čtenářům, kteří netrpělivě čekali. Poslední dobou se hromadí čím dál více práce a na záliby zbývá bohužel jen málo času. I přesto však píšu kdy mohu.
Všem vám přeji krásný nový rok!
Lucem
Komentáře
Přehled komentářů
tak tady chci žebrat o další dílek a zjišťuji, že jsem zapomněla okomentovat. No fuj Pajko, styď se. Takže - moc pěkná kapča, trošku se nám poodkryly karty. Jsem moc zvědavá, jak to bude dál. Jak to Sev zvládl? A jak bude zvládat Potterovu péči, kterou ho pověřil Brumbál? Lucy, pokráčko pls...
Spomienky
(Mononoke, 12. 1. 2015 10:50)
Príbeh sa vyjasňuje, Lev Zmiju zachraňuje.
V spomienkach sa odhalila príčina bolesti, na stretnutí sa Zlo o mnohom dozvedá vďaka prefíkanosti.
Príbeh pekne krásne graduje, čitateľ sa nad tým raduje.
Všetko dobré v tomto Novom roku, veľa šťastia i tvorivých síl v každom kroku.
Re: Spomienky
(Lucem, 31. 1. 2015 18:48)Jaká to radost číst takový krásný povedený komentář, děkuji!
\(@_@)/
(Jane, 14. 1. 2015 9:36)
Kvalitní povídka. Vcera se jí četla s tim že je dokončená (nemám ráda čekání) a zjistim že neni ale moc se mi líbí.
K tomu sem včera četla i opojení-vystřízlivění-absťák a musim říct když tamto porovnám s tímto tak tohle je lepsí. Tamté povídce bych dala 3 hvězdičky z pěti a tobě 5. Jsem ráda že sev upravil bumblovi fasádu :D a viteály mě štvou v každý povídce sem zvědavá jak si s tím poradíš :) P.S.: Záleží jak jako záleží? :D
Těším se na dalsí tak at tu neni pul roku :)
====
(weras, 11. 1. 2015 20:29)Zajímalo by mě,jestli Voldemort mučil Severuse jenom kvůli tomu,že přišel pozdě,nebo na něco přišel v jeho mysli. Ale Severus je přece schopný svoji mysl uchránit.Trochu mě překvapila Severusova reakce na Brumbálovu zprávu.Je přece dostatečně inteligentní,aby přišel na to,proč to tak je.Taky doufám,že v další kapitole nebude přesný popis mučení,myslím že stačilo.Ale i tak se těším na další kapitolu a moc doufám,že nebude zase za měsíc!!! Za tuto ovšem velký dík!!!!
...
(Achája, 11. 1. 2015 17:48)
No, aspoň kousek skládačky zapadl na své místo.
Těším se na pokračování:-)
...
(Abequa, 11. 1. 2015 13:12)Tak už alespoň víme proč Sev nechce hovořit s Albusem a proč byl tak zničený... Doufám, že na příští kapitolku nebudeme muset čekat tak dlouho a že bude o něco delší než tato ;-) Děkuju...
:-D
(bacil, 11. 1. 2015 12:07)
Teda tak proto Severus byl v takovém stavu ve kterém ho Harry našel. Jsem si říkala, co Voldemorta tak naštvalo.
Zajímavá kapča a těším se na pokračování :-D
...
(Profesor, 10. 1. 2015 21:59)Hezká kapitola. Useknutá ovšem ve velmi napínavé chvíli.
Ach jo,
(pajka, 23. 1. 2015 22:33)